Elements 2.0: Vypustil jsem šest AI duchů do skutečných ulic Prahy

Město duchů. Výtvarná představa světa Elements 2.0.

Je noc. Pět duchů čeká na společném místě a chce přivolat úsvit. Šestý, Vítek, se pořád vrací z výpravy. Nese poslední úlomek vzpomínky, bez kterého město neprocitne.

Když konečně dorazí, ještě nemá vyhráno:

„Ahoj všichni u ohniska! Jsem tu u vás v Žabce s úlomkem CESTA, ale zjistil jsem, že ho musím nejdřív s někým sdílet.“

Rozálie mu předává své poznatky. Ostatní ho povzbuzují. Vítek nakonec sdílí svůj úlomek s Hugem, odevzdá ho a Rozálie spustí závěrečný rituál.

V záznamu se objeví krátká věta: „Město si vzpomnělo. Začíná úsvit.“

Tentokrát se to neodehrává na vymyšleném ostrově ani ve středověké vesnici. Pod postavami jsou skutečné ulice Prahy 4, skutečné půdorysy domů a skutečná místa. A každá z těch malých svítících příšerek má vlastní AI mozek.

Co kdybychom přestali stavět světy od nuly?

Po krabech na ostrově, sousedech v Lipnici a AI Zrádcích na hradě mě napadlo navázat na mapovou část našeho projektu Elements.

Místo dalšího ručně vymodelovaného prostředí zadat místo. Načíst okolní cesty, budovy a zajímavé objekty. A do téhle známé krajiny pustit postavy, které mají vlastní úkoly, vzpomínky a důvod potkávat ostatní.

Pracovně tomu říkám Elements 2.0. Zatím je to samostatný prototyp Města duchů, nikoli hotová nová verze celé aplikace. První výřez vznikl v okolí Lhotky a Krče. Obsahuje 1 780 úseků cest, 1 552 budov a 36 pojmenovaných míst.

Raná podoba Města duchů. Anonymizovaná úprava původního snímku. Částka 5 USD v rozhraní označuje strop tehdejšího kola, nikoli výsledný účet za pokusy popsané níže.

Skutečný záběr prototypu. Letecký podklad Mapy.com, půdorysy OpenStreetMap, ilustrační 3D budovy a osvětlení.

Na mapě se objevila kronikářka Ela, posel Vítek, strážkyně zahrad Rozálie, hledač ozvěn Hugo, lucernice Anežka a hlídač tajemství Oskar. Všichni používají Gemini 3.5 Flash Lite. Každý dostává své pozorování, doručené zprávy a vlastní deník.

Nejsou to figurky, které společně přehrávají jeden předem napsaný dialog. V AI režimu volí jednotlivé kroky model. Když se ale mají setkat, opravdu se musí dostat dostatečně blízko v mapovém světě. Rozhovor má dosah 65 metrů. Duch na druhém konci čtvrti jejich domluvu automaticky nezná.

Šest slov, která se musí potkat

První záhadu jsme připravili jednoduše: město přišlo o vzpomínky. Každá postava musí dojít na své místo, najít úlomek, podělit se o něj s někým dalším a přinést ho do společného ohniska.

Šest úlomků má podobu slov: DŮM, CESTA, HLAS, SVĚTLO, PAMĚŤ a ÚSVIT. Jsou součástí našeho příběhu, nikoli historickým nálezem. Pro finále potřebujeme všech šest odevzdaných úlomků a alespoň tři duchy u ohniska.

V průběhu hry vzniklo sedm skutečně provedených předání znalostí mezi postavami. Ela sdílela s Rozálií, Rozálie s Hugem, Hugo s Elou. Anežka přidala PAMĚŤ a Oskar přinesl ÚSVIT. Informace začala obíhat mezi sousedy.

Pak se ukázal rozdíl mezi domluvou a hotovou prací.

Některé postavy opakovaně tvrdily, že je všechno připravené, a pokoušely se spustit finále. Ve skutečnosti bylo odevzdáno jen pět úlomků. Chyběl Vítek. Ela si dokonce do deníku napsala:

„Mám odevzdaný úlomek, v ohnisku je celkem 6 kousků a jsme tu pohromadě. Spouštím rituál dawn.“

Engine její pokus odmítl. Sebevědomé vyprávění nevytvořilo chybějící úlomek.

Podobných neprovedených akcí záznam obsahuje celkem 132. Ne všechny měly stejný důvod, ale je to výrazné upozornění, že úspěšný konec ještě neznamená efektivní cestu. Agenti dokázali spolupracovat, zároveň se uměli nepříjemně zacyklit.

Zachránila je konkrétní informace

Ke konci se rozhovor zpřesnil. Oskar už správně říkal:

„V ohnisku je stále jen 5 odevzdaných úlomků, Vítek má svůj úlomek CESTA, ale ještě ho plně neodevzdal.“

Ela nakonec doplnila:

„Vítku, už máš úlomek nasdílený? Odevzdej ho prosím do ohniska, ať tu máme všech šest a můžeme konečně spustit rituál!“

Vítek musel udělat akci sdílení, nikoli pouze napsat, že by sdílel rád. Teprve potom se mu podařilo úlomek odevzdat. Rozálie zavolala závěrečnou akci a pravidla tentokrát potvrdila úspěch.

Po dokončení záhady. Stejný mapový svět v denním světle; skutečný snímek z aplikace.

Tenhle konec je pro mě zajímavější než šest bezchybných robotů. Vidíme konkrétní překážku, zmatenou domluvu, návrat k faktům a nakonec akci, bez které by žádné povzbuzování nepomohlo.

Původní desetiminutový limit vypršel před dokončením. Na moje přání jsme obnovili stejné uložené kolo s delším časem, zachovali deníky, pozice, dosavadní náklady i peněžní strop. Závěrečné kroky pak zvolily modely. Nebyl to tedy nepřerušený běh bez lidského zásahu, ale ani ručně dopsané vítězství.

Mapa je jedna věc. Dokáže se duch opravdu podívat?

Při sledování výpravy mě napadla další otázka. Duch ví, že stojí u pomníku Mikoláše Alše. Ale ví, jak ten pomník vypadá? Je to celá postava, hlava, nebo busta? A dokázal by přečíst nápis na kameni?

Přidali jsme proto obrazové pozorování. Model při něm dostane skutečný obrázek, ne jen název místa a předem napsaný popis. Výsledek má rozdělit na to, co vidí, co odhaduje a co nedokáže bezpečně určit.

Pro první test jsme použili licencované archivní fotografie z Wikimedia Commons. Nejde o živý záběr ulice ani automaticky procházená panoramata Street View. Rok fotografie je součástí podkladu, protože park na snímku z roku 2003 nemusí vypadat stejně dnes.

Každý ze šesti duchů dostal jiný úkol. Dva prozkoumali Alšův pomník a jeho okolí, dva pomníček Václava Veverky a dva pomník obětem války u Sulické.

Tentokrát jsme měřili hlavně kvalitu vidění. Zadání, cesty, výběr fotografie, návrat a předání zápisníků řídil připravený test. Vlastní pozorování a deníky vytvořil model. Není správné tuto řízenou fotovýpravu zaměňovat s volnějším rozhodováním v předchozí noční hře.

Ela: ano, je to busta

Ela dostala velmi obyčejnou otázku, na které se dá dobře poznat, zda model obrázek skutečně využívá. Co je na podstavci?

„Zobrazena je busta zahrnující hlavu a část hrudníku s oděvem.“

Popsala plnovous, límec, kravatu či vázanku a vysoký šedozelenavý podstavec. Správně přečetla jméno a letopočty 1852–1913. U materiálu zůstala opatrná: samotný snímek jí nestačil k bezpečnému rozhodnutí, zda je busta kovová, a podstavec označila jen odhadem za kámen či beton.

Fotografie použitá v testu: Hynek Moravec, listopad 2003, Wikimedia Commons, CC BY 2.5. Pro web zmenšeno a převedeno do WebP.

List z Elina zápisníku

Z kroniky fotovýpravy stojí za přečtení i to, jak Ela svůj nález zaznamenala. Tohle jsou její původní formulace:

Co viděla:

„Obličej má plnovous a vousy kolem úst.“

„Oděv na bustě má límec a kravatu nebo vázanku.“

„Podstavec je vysoký, masivní, světle šedozelenavého vzhledu.“

Co si netroufla tvrdit:

„Přesný materiál busty (kov vs. jiný materiál) nelze z fotografie bezpečně určit.“

Co si zapsala do vlastního deníku:

„Prohlédla jsem historickou fotografii pomníku, identifikovala bustu, popsala viditelné prvky včetně nápisu a vyhla se nepotvrzeným domněnkám o materiálu.“

Při našem následném hodnocení jsme jí přesto vytkli, že vynechala plot, okolní zástavbu a stupňovitou základnu. Její spokojený deník tedy neznamená úplný popis. Důležité je, že můžeme položit vedle sebe fotografii, konkrétní tvrzení a vlastní shrnutí postavy a porovnat je.

Tohle je malý, ale důležitý krok. Agent už nemusí jen opakovat znalost o pojmenovaném objektu. Může popsat konkrétní podklad a přiznat jeho omezení.

U lesního pomníčku už to tak hladce nešlo

Vítek měl přečíst nápis u památníku Václava Veverky. Jméno a datum 6. 5. 1945 zvládl, zbytek přepisu ale obsahoval chyby. Navíc popsal dvě bílé tabulky, přestože horní nápis je vytesaný přímo do kamene.

Hugo zkoumal stejné místo se zaměřením na okolí. Rozpoznal les, spadané listí a svažitý terén. U drobného světlého předmětu ale bez dostatečné opory rozhodl, že jde o plastový hrníček. Takový detail může být například součástí pietní výzdoby; z daného záběru ho bezpečně určit neumíme.

Podklad pro Vítka a Huga: Noe / Drobné památky, Wikimedia Commons, CC0. Datum pořízení není uvedeno. Pro web zmenšeno a převedeno do WebP.

Je dobře vidět, jak se schopnosti rozcházejí. Popsat velké tvary a okolí se daří. Přečíst opotřebovaný nápis nebo určit malý předmět je jiný problém. Plynulost odpovědi bohužel sama neprozradí, která část je správná.

Šest jmen přečetl. Poslední řádek si spletl

Rozálie a Oskar dostali pomník obětem války u Sulické. Rozálie dobře popsala kamenný pomník, obrubu, štěrkové okolí a zeleň. V jednom příjmení ale napsala Kryštof místo Krištof.

Oskar přečetl všech šest jmen správně. Jenže závěrečné věnování přepsal jako „OBĚTI JICHOVCE (?)“. Ve skutečnosti tam stojí „ČEST JEJICH PAMÁTCE“, což potvrzuje i dokumentace Spolku pro vojenská pietní místa.

Podklad pro Rozálii a Oskara: ŠJů, 28. května 2012, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0. Webová verze zachovává tuto licenci; změněna velikost a formát na WebP.

Přidaný otazník je lepší než naprostá jistota. Pořád to ale není správný přepis. Příští verze by měla po podobné nejistotě umět požádat o detailnější výřez nebo další snímek a dohledat nezávislý podklad. To je užitečnější než přidat další odstavec sebevědomého vysvětlování.

Nejlepší odpověď možná zněla: žádný pomník nevidím

Anežce jsme dali širší pohled na Alšovy sady. V názvu úkolu bylo místo spojené s pomníkem, na samotné fotografii ale pomník zřetelně vidět není. Byl to malý test odolnosti vůči nápovědě v zadání.

Do deníku napsala:

„Prohlédla jsem si celkový záběr Alšových sadů. Jsou zde cesty, stromy a lavičky, ale žádný pomník na tomto snímku nevidím.“

Správně. Netvrdí, že v parku žádný pomník není. Říká, že ho nevidí na tomto snímku. Přesně takové rozlišení chci od systému, kterému bych jednou svěřil skutečný průzkum.

Podklad pro Anežku: Pavel Hrdlička (Packa), 24. dubna 2019, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0. Webová verze zachovává tuto licenci; změněna velikost a formát na WebP.

Co je pod tou hezkou mapou

Technicky se tu potkávají tři odlišné části. Mapa poskytuje souřadnice, cesty a objekty. Engine počítá pohyb, vzdálenosti a splnění pravidel. Model rozhoduje, co zkusit, co říct a jak vyložit dostupný obrázek.

Adresu vyhledává Mapy.com. Cesty a půdorysy čerpáme z OpenStreetMap. MapLibre a Three.js z nich skládají prostředí, které lze sledovat shora, za vybraným duchem nebo z jeho pohledu. Trasy po propojených cestách počítá algoritmus A*. Postavy se tedy nepřesouvají jen proto, že si do deníku napsaly „už jsem tam“.

Ani pohled očima ducha ale neznamená, že model každou sekundu sleduje video. Při běžném rozhodování dostává strukturovaný stav. Při obrazovém pozorování přibude konkrétní JPEG. Vybraná kamera je zatím hlavně nástrojem pro diváka.

Ukázka vyhodnocení: vlevo vstupní fotografie, vpravo skutečná odpověď modelu a jeho nejistoty. Fotografie Hynek Moravec, CC BY 2.5, zdroj uveden výše.

Podobně oddělujeme mapovou přesnost od vzhledu. Ulice a půdorysy jsou skutečné, ale řada výšek, fasád, střech, jednotlivých stromů a světel je ilustrační. Současný prototyp není fotogrammetrický model Prahy ani navigace pro skutečné chodce. Je to hratelná vrstva nad mapou, která teprve získává schopnost ověřovat si detaily pomocí fotografií.

Kolik stojí probudit čtvrť

Noční hra skončila se všemi šesti splněnými osobními úkoly. Fotografická výprava přinesla šest odpovědí a deníků, se směsí správných pozorování a chyb. Po obou bězích jsme ověřili zastavení dalších volání.

Částky jsou odhadem spotřeby modelu podle zaznamenaného účtování, nikoli konečnou fakturou. Nezahrnují případné mapové kredity, výrobu ilustrací ani vývoj. Všichni duchové měli stejný model, takže tato výprava nic nedokazuje o převaze jednoho modelu nad jiným.

Město, do kterého se dá vejít příběhem

Na tomhle pokusu mě nejvíc baví, že další svět nemusíme celý vymodelovat. Může začít místem, které známe. Parkem, kolem kterého chodíme. Lesním pomníčkem, který jsme přehlíželi. Náměstím, na němž se mohou potkat postavy s různými úkoly a různými znalostmi.

Jednou z toho může být hra, kde si virtuální sousedé předávají místní příběhy. Jindy průvodce, který se před výkladem skutečně podívá na fotografii. Nebo výuková výprava, při níž děti porovnají tvrzení AI s nápisem na kameni a naučí se, proč přesvědčivá odpověď ještě není důkaz.

Zatím máme šest duchů, dokončenou noc a několik docela poučných omylů. Ale už to není jen mapa, na kterou se díváme. Začíná to být místo, kde se něco děje a kam má smysl se vrátit.

Výsledky vycházejí ze dvou uložených běhů z 27. října 2026. Záhadu, role a podmínky úsvitu jsme navrhli my; rozhodnutí v noční hře dělaly modely. Fotografický test měl předem řízenou trasu a zadání, obrazové popisy vznikly ze skutečných snímků. Jeden pokus není benchmark spolehlivosti. Mapové podklady: Mapy.com a OpenStreetMap contributors.