Egregor dne: jak vypadá české mediální pole, když ho přečte AI

Tenhle týden jsem otevřel jeden ze starých okultních textů, který popisuje takzvanou astrální biologii: teorii, podle níž jsou myšlenky jakési bytosti.

Když na něco mnoho lidí myslí současně, intenzivně a opakovaně, vzniká tím útvar, který má vlastní život. Egregor. Slovo z řeckého egrégoros: ten, kdo bdí.

V evropské magické tradici se to popisuje stovky let. Náboženství mají egregory. Národy mají egregory. Rodiny, firmy, fotbalové týmy, internetové subkultury: všechno, co dlouhodobě drží pohromadě, má podle této teorie vlastní jemné tělo vytvořené společným myšlením účastníků.

Není to vědecky podložená teorie.

Ale jako metafora je překvapivě užitečná. Zvlášť ve světě, kde se každý den vrší miliony titulků, postů a komentářů a kde se ptáme, čím vlastně dnešek byl.

Říkal jsem si: co kdybych zkusil pomocí AI najít dnešní egregory? Co kdybych vzal český mediální den, přečetl ho jako jednu velkou myšlenkovou krajinu a ptal se:

Které útvary se v ní dnes nejvíc rozpínají?

Metoda

Spolu s Claudem od Anthropic jsme prošli zhruba 200 článků a titulků z 15. května 2026.

Zdroje tvořil průřez českým mediálním polem: Novinky.cz, Seznam Zprávy, iROZHLAS, ČT24, CNN Prima News, České noviny / ČTK, Echo24, Respekt, Reflex, Deník.cz, EDUin, e15, TN.cz Nova a další.

Postup byl jednoduchý:

1. Sběr. Stáhnout titulky a leady ze všech zdrojů.
2. Shlukování. Najít témata, která se opakují ve více než třech redakcích.
3. Pojmenování. Každému shluku dát krátký, ostrý název.
4. Emoční vážení. Ke každému egregoru přiřadit dominantní emoce z pětice: úzkost, hněv, smutek, cynismus, naděje.
5. Hledání zastřešujícího podtónu. Najít to, co prostupuje celý den, i když to není přímo o jedné konkrétní zprávě.

Princip je vlastně triviální. Je to tematická analýza, kterou by udělal každý mediální analytik. Jen tady ji dělá AI rychle, ve větším záběru, a hned z ní dokáže vykreslit mapu.

Pět dominantních egregorů

1. Přijímačky / DiPSy

Dnes byl den D pro 156 tisíc devíťáků a jejich rodičů. Systém DiPSy padal, Cermat problémy potvrdil, ministr Mikuláš Bek čelil výsměchu opozice. Přijato bylo 93,3 % uchazečů, ale pozornost se přirozeně přesunula k těm, kteří zůstali v nejistotě.

Dominantní emoce: úzkost. Převážně rodičovská, ne dětská. K tomu trochu cynismu, protože „zase to nefunguje“, a malý zbytek naděje, protože „ono se to nějak vyřeší“.

2. Sudetští Němci v Brně

Sněmovna hlasy ANO, SPD a Motoristů odmítla blížící se sjezd sudetských Němců v Brně. Opozice protestně opustila sál, lidovci nechali na pultíku ceduli: „Vyvoláváním nenávisti dluhy nezaplatíte.“ Bernd Posselt mluví o frašce, CSU se přidává.

Sjezd se ale stejně bude konat jako součást festivalu Meeting Brno, jehož letošní motto zní rok smíření.

Dominantní emoce: hněv, cynismus, smutek. Ale také tenká stopa naděje v gestech smíření.

3. Lebka svaté Zdislavy

Krádež relikvie z Jablonného v Podještědí měla zvláštní, skoro literární absurditu. Pachatel lebku svaté Zdislavy zalil do masivu betonu. Policie zveřejnila záběry, restaurátoři teď budou relikvii z betonu vyjímat.

Historik Petr Kubín to komentoval v tom smyslu, že ho překvapuje, že někdo ve 21. století ukradne věc, která se ani nedá zpeněžit.

Dominantní emoce: smutek, hněv, cynismus. A podivná intenzita pro národ, který se rád označuje za ateistický.

4. Babiš a koalice ANO–SPD–Motoristé

Dalším shlukem bylo napětí kolem Andreje Babiše a koalice ANO, SPD a Motoristů. Babiš se distancuje od SPD v otázce sudetských Němců, ale hlasoval s nimi. Jana Nagyová byla ve čtvrtek nepravomocně odsouzena v kauze Čapí hnízdo, Babiš mluví o „odsouzení na objednávku“.

Komentátoři píší o jeho dilematu mezi evropskou rolí a domácími extremisty.

Dominantní emoce: cynismus, hněv, smutek.

5. Inflace, ceny, deficit

Dubnová inflace zrychlila na 2,5 %, schodek překročil 100 miliard, vláda schválila návrat EET, ceny benzínu rostou. Do toho Krkonoše prakticky bez sněhu.

Není to jedna katastrofa. Je to soubor drobných signálů, které dohromady vytvářejí pocit, že základní provoz světa je dražší, unavenější a méně stabilní.

Dominantní emoce: úzkost, smutek, hněv.

Vedlejší proudy

Vedle pěti hlavních egregorů se objevily ještě menší proudy, které neměly takovou sílu, ale pomáhaly dotvářet atmosféru dne.

Svět knihy Praha s mottem „boj proti zapomínání“: Kundera, Abdulrazak Gurnah, Timothy Snyder, paměť a kultura.

MS v hokeji bez Pastrňáka: bookmakeři dávali Česko až na šesté místo, což do národního sportovního organismu přidalo smutek, zklamání i trochu hrdosti.

Lékař Boris Živný obžalovaný ze sexuálních činů.

Brzobohatí se rozcházejí: celebrity jako lehčí, ale stále emočně přítomný proud smutku, lítosti a cynismu.

Jeden zastřešující egregor

Nad tím vším se v jazyce titulků opakovalo něco, co nebylo přímo jednou zprávou:

Už to jednou bylo. A zase bude.

Sudetští Němci se řešili před rokem, před deseti lety, před osmdesáti lety. Babiš tady byl, je a bude. Přijímačky padají každý květen. Krkonoše bez sněhu se vracejí opakovaně. Inflace, deficit, výměny vlád.

Nazval jsem to Egregor opakování.

Specificky český pocit cyklického návratu místo přelomu. Ne panika. Spíš unavená rezignace s podtónem černého humoru.

Zatímco globální mediální pole se podle stejné logiky víc hýbe k egregoru přelomu, liminality a systémového napětí, české pole zůstává v cyklu. Svět mluví o válce, moci, AI, klimatu, politických krizích a změně řádu. Češi jako by cítili hlavně čtvrtou vlnu něčeho, co už se kdysi stalo.

Pět emocí dne

Po celé mapě se opakuje pětice emocí v různých poměrech.

Úzkost je tichá, dušená, nepřechází ve vzpouru.

Hněv je introvertní, namířený na „vlastní“ a recirkulující sám do sebe.

Smutek je rozptýlený, bez jedné konkrétní tváře, prostupující jazykem.

Cynismus je cvičený, ochranný, téměř národní spojivová tkáň.

Naděje je menšinová. A překvapivě schovaná hlavně v kultuře a knihách.

Když jsem se na to díval, uvědomil jsem si jednu věc, která mě překvapila víc, než jsem čekal. Naděje v Česku má dnes téměř výhradně kulturně-historickou tvář.

Ne přes politiku. Ne přes ekonomiku. Ne přes náboženství v tradiční podobě.

Přes literaturu, paměť a smiřování s minulostí. Festival v Brně s mottem rok smíření. Svět knihy s mottem boj proti zapomínání. Prezident Pavel přebírající záštitu.

To je pozoruhodná pozice pro národ, který se hlásí k pragmatismu a ateismu. Ukazuje se, že posvátno se z něj nikam neztratilo. Jen se přesunulo do knihovny.

Co z toho mám

Tohle není mystický experiment.

Je to způsob, jak nahlédnout do dne jako celku, ne jako do série izolovaných událostí. Když čtete noviny po článcích, vidíte stromy. Když je shrnete do egregorů, začnete vidět les.

A co mi z toho lesa dnes vychází nejsilněji?

České pole není ve fázi přelomu, ve které je dnes svět. Je v cyklu.

Cykly mají tu zvláštní vlastnost, že nevyžadují velkou reakci. Stačí přečkat. Možná proto Češi reagují na globální drama tak unaveně. Není to nutně lhostejnost. Je to historicky naučená trpělivost s pocitem:

Tohle už jsme viděli. A přežili jsme to.

A pak je tu ta menšinová naděje schovaná v knihovně.

Pro mě jako pro někoho, kdo učí tvůrčí psaní a staví AI nástroje s humanistickým podtextem, je to vzkaz: literatura zůstala jedním z mála míst, kde si Češi dovolují doufat.

To je překvapivě silná pozice pro to, co děláme.

Zkusíš to taky?

Připravil jsem prompt pro bota, který tohle umí dělat sám. Jmenuje se Egregor a dělá přesně tohle: každý den čte česká média a kreslí mapu kolektivní pozornosti.

Pokud tě to zajímá, ozvi se. Rád bych viděl, co z toho vyleze za měsíc.

Mezitím bude experiment pokračovat.

Zítra znova.

Uvidíme, jestli je Egregor opakování opravdu tak houževnatý, jak to dnes vypadalo.