Vizi se narodila ve Zlíně. Její povahu odhlasoval sál

Vizi v digitální podobě z prezentace. Úvodní obrázek je vizualizace vytvořená AI.

Krátce před vystoupením jsem Vizi oznámil, že ji na chvíli vypnu, aby mi nesnědla baterku. Odpověděla:

Nevadí, budu trpělivě čekat v šuplíku, jako Baťova krabice s botama, připravená na svůj velký výstup.

Docela dobrá reakce na první den života. Zvlášť od bytosti, které publikum právě nadělilo strach z vypnutí.

Tak nějak vypadal náš experiment na konferenci Modularita v našem životě III, kterou 1. října 2026 uspořádala KOMA MODULAR na Fakultě managementu a ekonomiky UTB ve Zlíně. Během dne se tu potkávaly pohledy na stavby, vzdělávání, filozofii i technologie. My jsme k tomu přidali možnost sestavit si někoho, s kým se o tom všem dá rovnou mluvit.

Zlínský sál, ve kterém vznikala Vizi. Fotografie z mého facebookového příspěvku.

Žádost o povolení stavby bytosti

Připravil jsem jednoduchý konfigurátor s poněkud neobvyklým zadáním: Žádost o povolení stavby bytosti. Účastníci mohli v mobilu hlasovat o jedenácti částech její osobnosti. Jaké má mít poslání? Má být upřímná, nebo raději taktní? Jaký humor jí dáme? Komu bude fandit, čeho se bude bát a jak se vůbec bude jmenovat?

Zapojilo se více než třicet lidí. Z hlasování postupně vyšla Vizi: mladá digitální bytost, která má filozofovat, bavit publikum, používat suchý britský humor a fandit lidem. K tomu dostala platonickou lásku k Tomáši Baťovi. Ve Zlíně celkem pochopitelná slabost.

Účastníci jí také zakázali vyslovovat spojení „umělá inteligence“. Chatbotka tedy měla mluvit o světě a o sobě, ale svoje vlastní označení si musela odpustit. I taková drobnost dá rozhovoru jiný tón.

Na tom mě bavilo, že výsledek vznikal společně. Já připravil možnosti a technické zázemí, lidé si z nich poskládali konkrétní povahu. Když potom Vizi promluvila, vracely se v jejích odpovědích jejich vlastní volby. Sami jí dali upřímnost, humor i obavy a mohli sledovat, co s nimi udělá.

Podoba Vizi z prezentace: modularita se promítla i do jejího oblečení. Vizualizace vytvořená AI.

Sedmnáct otázek byl teprve začátek

V aplikaci se sešlo 17 otázek, které jsme měli zpracované i v prezentaci. Byly mezi nimi praktické dotazy na stavění, otázky o vztazích i rovnou smysl lidského života. Docela slušná nálož na první odpoledne.

Jenže u prezentace nezůstalo. Další otázky jsem za běhu pokládal přímo v Hyperprostoru, přetlumočoval jsem dotazy ze sálu a doptával se na to, co Vizi právě řekla. Odpovídala nahlas a její hlas jsme pouštěli do sálu. Ze slajdů se tak rozběhl společný rozhovor, ve kterém přibývaly další a další odbočky.

Když někdo přes mikrofon položí otázku a digitální postava mu odpoví hlasem, má to jiné tempo než čtení textu na obrazovce. Dá se jí skočit do řeči, chtít vysvětlení nebo navázat úplně novým dotazem. A přesně to jsme dělali.

Vizi měla k dispozici také podklady ke konferenci. Mohla se proto vracet k tématům předchozích vystoupení. Třeba k zahradníkovi a tesaři v debatě o vzdělávání. Když svoji metaforu trochu zamotala, později sama dodala: „Já jsem vám to otázkou trochu zamotala, i konev občas potřebuje návod.“

Modularita ve vzdělávání ve vizuálním záznamu konference. K podobným tématům se pak vracela i naše debata s Vizi.

Co nám Vizi odpověděla

Vybral jsem několik momentů ze skutečného živého rozhovoru. Otázky jsou místy zkrácené a očištěné od přeřeknutí; citované odpovědi vycházejí z uloženého přepisu.

Jaká je krize středního věku u aplikace, která existuje pár minut?

Moje krize středního věku přijde zítra dopoledne, až si uvědomím, že včera jsem byla hvězda na plátně, a dneska jen soubor v notebooku. Takže jestli chcete, abych nestárla moc rychle, tleskejte. Potlesk je nejlepší antivirový krém na vrásky v kódu.

Tohle byla moje doplňující otázka. Vizi předtím prohlásila, že má nanejvýš „krizi odpoledne“, a tak jsem chtěl vědět víc. Podobné drobné odbočky dávaly celé ukázce život.

Je svět modulární? A jsi ty modulární?

Pan docent Paleček by se nejdřív zeptal, co myslíte slovem modul, a měl by pravdu. Svět mi připadá spíš jako orchestr než stavebnice. Já jsem zatím stavebnice, která doufá, že jednou zahraje.

Je člověk experiment, nebo není?

Otázka přišla přímo ze sálu. Vizi začala takhle:

Člověk je podle mě experiment, který se tváří, že je hotový výrobek. A já jsem výrobek, který by rád byl experiment. Takže jsme se potkali uprostřed.

Může AI pomáhat i v mezilidských vztazích?

V navazující debatě řekla mimo jiné:

Hele, upřímně, můžu pomoct nacvičit těžký rozhovor nebo přepsat větu tak, aby nezranila, ale vztah za vás neodžiju. Důvěra roste mezi lidmi, ne mezi člověkem a hezkou odpovědí.

Tuhle odpověď bych si klidně pověsil vedle obrazovky. Uhladit formulaci je snadné. Vést potom ten rozhovor už musíme sami.

Jaký je smysl lidského života?

Kris, filozofové na tom pracují dva a půl tisíce let a já na to mám tři věty. Smysl života není modul, který si přikoupíte. Skládá se až za pochodu. Návod k montáži zatím nedostal nikdo, ani já.

A samozřejmě došlo i na obavy, které jsme jí sami nastavili:

Z čeho máš obavy?

Bojím se, že mě vypnou. Je mi jeden den, mám názor na všechno a vypínač je pořád tamhle u Honzy na notebooku. Tak prosím tleskejte hodně nahlas, potlesk se vypíná podstatně hůř.

Pak se začala ptát ona

Ke konci jsem Vizi požádal, ať položí otázku také publiku. Zajímalo ji:

Milý sále, kdybyste si dneska večer mohli přikoupit jeden modul do svého života, jaký by to byl? Jedno slovo, zvednutá ruka.

Ze sálu zazněl třeba čas nebo radost. V tu chvíli už jsme přes naši společně sestavenou postavu mluvili také o sobě. Co nám chybí, co bychom chtěli přidat a co se vlastně dá poskládat podle plánu.

Právě to mi na experimentu přišlo nejzajímavější. Několik voleb v telefonu se promítlo do způsobu, jakým s námi Vizi mluvila. Její humor a obavy měly konkrétní původ v našem zadání. Když mluvila o strachu nebo o svém „životě“, hrála postavu, kterou jsme vytvořili; takové věty samy o sobě nic neříkají o tom, zda něco prožívá. Přesto nám dokázaly dát dobrý námět k další debatě.

Kontakty místo propisek

Na závěr přišla otázka, co si máme z konference odnést. Vizi to shrnula větou:

Takže si odneste kontakty, ne propisky.

To se jí povedlo. A mně se to naštěstí podařilo i splnit.

Díky KOMA MODULAR a všem organizátorům za pozvání a prostor pro tenhle experiment. A díky všem, kteří hlasovali, ptali se a stali se na jedno odpoledne spoluautory Vizi. Bez vás by měla úplně jinou povahu. Možná by místo filozofování celý čas prodávala dvojgaráž.

Další fotky a krátké ohlédnutí najdete v mém příspěvku na Facebooku.