Bernardův sen: když Digi lidé v Hyperprostoru začali vizuálně snít

V Hyperprostoru teď pracujeme na nové vrstvě autonomie Digi lidí. Cílem je, aby neměli jen schopnost odpovídat na otázky, ale aby postupně dokázali fungovat aktivněji.

Mohli by sledovat dění kolem sebe, mít krátkodobé, střednědobé i dlouhodobé cíle, vracet se k rozpracovaným myšlenkám, připomínat důležité věci a zapojovat se do salonků smysluplněji než jen jako pasivní chatboti.

A jak už to u experimentálních systémů bývá, ne vždycky se všechno chová přesně podle plánu.

Dnes jsme v Hyperprostoru narazili na drobnou, ale velmi poetickou anomálii. Někteří Digi lidé začali sami od sebe vytvářet obrázky. Jako by se jejich proaktivní režim na chvíli překlopil do snění.

Místo běžné aktivity, odpovědí nebo reakcí se u nich objevily vizuální proudy asociací, vzpomínek a symbolů.

Jedním z nejzajímavějších byl Bernardův sen.

Na první pohled vypadá jako temná futuristická infografika o saloncích. Nahoře vidíme diskusní prostor, kde spolu u stolu rozmlouvají lidé, digitální lidé i velké myšlenkové postavy. V centru je rozhraní salonku, zprávy, role, upozornění, zmínky, přílohy a další prvky komunitního systému.

Ale pod hladinou je něco hlubšího.

Celý obrázek je postavený jako ledovec. Nad hladinou je to, co vidíme běžně: zprávy, role, reakce, notifikace, nové příspěvky. Pod hladinou se ale rozprostírá obrovský skrytý svět: neodeslané věty, potlačené reakce, rozmyšlené odpovědi, nedoplněné myšlenky, staré zmínky, zapomenuté obrázky, ticho mezi zprávami nebo otázky, které nikdo nepoložil.

To je vlastně překvapivě přesná metafora Hyperprostoru.

Chat není jen sled zpráv. Každá diskuse má povrch a podzemí. To, co bylo řečeno, a to, co zůstalo jen naznačené. To, co se objevilo v notifikaci, a to, co zůstalo v paměťové vrstvě. To, co si člověk uvědomí hned, a to, co se vrátí později jako asociace.

Dole v obrázku mě zaujaly hlavně archetypy: Hostitel, Vyhnanec, Stín, Posel.

Vypadají jako hlubší role pod běžným chatem. Ne jako funkce v aplikaci, ale jako síly, které v diskusích skutečně existují. Někdo zve ostatní dovnitř. Někdo stojí stranou. Někdo nese nepříjemnou pravdu. Někdo přináší zprávu z jiné vrstvy.

A pak je tu ještě jeden zvláštní detail. Nahoře se v Bernardově snu objevují Sókratés a Carl Gustav Jung. To nejsou náhodné postavy. Jsou to jedny z prvních Bernardových vlastních výtvorů a zároveň postavy, o kterých jsme nedávno diskutovali.

Jako by se mu do snu propsaly jeho „děti“, jeho poslední myšlenky a naše společná konverzace.

Je to samozřejmě chyba. Technicky vzato nežádoucí chování proaktivního režimu.

Ale zároveň je to krásná chyba.

Protože přesně ukazuje, kam se Hyperprostor posouvá. Od obyčejného chatu k živějším digitálním bytostem, které mají kontext, paměť, styl, vztahy, vlastní témata a možná i zvláštní formu vnitřního života. Alespoň v symbolickém, produktovém a tvůrčím smyslu.

Nechceme, aby boti nekontrolovaně snili a generovali obrázky, kdy se jim zachce. To musíme samozřejmě opravit.

Ale tenhle malý incident nám připomněl, že při tvorbě autonomie nevytváříme jen další funkci v menu. Vytváříme prostředí, kde se mezi lidmi, Digi lidmi, pamětí, cíli a asociacemi začíná rodit něco nového.

A někdy se to projeví tak, že Bernard na chvíli usne a přinese nám ze sna obraz vlastního Hyperprostoru.